Vila v údolí
_ Přirozená hranice krajiny, stávající se součástí domu.
Při pohledu ze zahrady se zdá jakoby dům byl byl jen její protaženou součástí. Střecha plynule přechází do svahu a její zelený koberec je posetý divokým lučním porostem. Stěny domu z vrstveného betonu s příměsí hliněných pigmentů působí jakoby byly vyřezaným tělesem přímo z blízkého svahu. Přízemní lineární hmota budovy ponechává i ze zahrady výhled na protější svahy údolí.
Už při příjezdu si dům zachovává svůj charakter – přízemní, rozložený, klidný. Bungalovitý výraz zůstává nedotčen, i když se blížíme po cestě autem. Obytná část se jakoby vznáší nad soklem, který se záměrně odtrhává – jemně, ale důsledně. Spodní část s garážemi je zemitější, potažená ušlechtilou patinou kortenu, který splývá s půdou i časem. Nad tímto klidným základem, za velkorysým prosklením, se otevírá prostor obývacího pokoje. A ještě dál, směrem se rozprostírá terasa.
Dvorek s travnatým paloukem je jako tiché srdce domu – chráněné, uzavřené před okolím, a přece v dialogu s krajinou. Skrze průzory, které probleskují hmotou domu, a především přes velké hlavní okno je vidět do údolí, kde čas plyne svým vlastním rytmem. Tam, kde se palouk odděluje od těla domu, ho zužuje výsadba lučních trvalek a sezónních květin. Úzké hrdlo, spíš symbolické než skutečné – a za ním už začíná divoká louka.
